SOUDNÍ ZNALEC

Počet soudních znalců v oboru dětské a dorostové psychiatrie se zásadně snížil po tom, co parlament novelou „Zákona o znalcích a tlumočnících“ nařizuje přezkoušení všech – tedy i těch léta pracujících, jako znalci. Dále „upravil“ odměňování soudních znalců na úroveň nedůstojnou k tak zodpovědné expertní práci specialisty. Ta totiž není srovnatelná s odměnou za práci lékaře ve zdravotnictví, v běžné pracovní době. Přičemž tuto práci děláme zásadně mimo pracovní dobu – tedy jinak řečeno „přečasy“. Pracujeme ve svém volnu, mezitím co bychom mohli tento čas trávit se svými rodinami.

​​

Druhým zásadním důvodem proč došlo k zásadnímu úbytku znalců, hlavně v našem oboru, je postavení soudního znalce u soudního přelíčení. K soudu se musíme dostavit a na celý den zastavit svou hlavní pracovní činnost – ambulanci. Neléčíme naše pacienty, a to v situaci, kdy je v Česku dětských psychiatrů extrémně málo. U samotného soudního přelíčení, hlavně v našem oboru, je znalec často odborně zpochybňován a často i osobně dehonestován advokáty jedné ze stran – té, které se posudek prostě nehodí. Tady nemá u soudu znalec v podstatě žádnou ochranu a záleží jenom na soudci, jak moc umožní advokátům jedné ze stran takto útočit, velmi často až za hranici důstojnosti znalce - odborníka. To vše za úhradu od státu na úrovni zlomku „ušlých“ výkonů v ordinaci, za daný den, pokud by byla standardně v provozu.

​​

Z toho je jasné, že v počtu 5 lidí nejsme schopní pokrýt veškeré potřeby společnosti a naše odbornost, nejen, že chybí, ale reálně vystavuje všechny aktéry soudních řízení nepříjemným situacím, v podobě dlouhých čekání na vypracování posudků, které mnohdy ústí v zoufalé pokusy získat znalecké posudky od kolegů z jiných lékařských oborů, například psychiatrů pro dospělé, neurologů, ale dokonce i nelékařských oborů. Dle mého a i dle mé praxe znalce, zvlášť problematické jsou posudky od neklinických psychologů, z oblasti školství a kultury. Ti nikdy nebyli v kontaktu s psychiatrií, absolutně nemají vzdělání v psychopatologii a v klinické diagnostice.

​

Pro kvalitní soudně znalecké posuzování je totiž důležitá dennodenní klinická praxe v daném oboru. Jen tak má znalec ten expertní cit a odhad k rozklíčování celého problému, pro kvalitní stanovaní klinické diagnózy. Jenom klinická praxe a zkušenosti v daném oboru dává schopnost správně rozklíčovat vnější (prostředí, rodina, parta, drogy a další) a vnitřní (osobnostní, intelektové a další) vlivy a příčiny na stav posuzovaného a jeho jednání a hlavně na prognózu do budoucna, na co se u soudu často ptají.  Proto je, dle mého, problematické, když jsou soudně-znalecké posudky v nouzi o dětské a dorostové psychiatry svěřovány jiným odbornostem, často ještě navíc i nelékařským. Sám mám atestaci z psychiatrie pro dospělé. Přesně vím, že dětská a dorostová psychiatrie je obor absolutně odlišný od dospělé psychiatrie. Je to dáno z podstaty pacientů. Děti a dorost prochází zásadně odlišnými psychologickými vývojovým fázemi. Zvlášť problematická je puberta a adolescence. Proto je posuzování stavu a i prognózy velice obtížné. U dospělých je situace mnohem jednodušší, protože osobnost je již zformována.

​

Není potřeba zmiňovat, že chybějící odbornost může ve složitých případech vyústit v další návazná pochybení v soudních procesech až po reálnou možnost, kdy soudci, při vší snaze odvést nejlepší práci, rozhodnou na základě nekvalitního znaleckého posudku jemně řečeno „nepochopitelně“. Není to ale jejich chyba. Musí rozhodovat v prostředí, kde stát nastavil parametry, které jsou nepřijatelné pro dětské a dorostové psychiatry.

 

V roce 2024 je registrovaných soudních znalců, dle aktuálních údajů, celkem 5, slovy PĚT. A jak výše zmiňuji, že celý proces vzdělání studenta až po soudního znalce v oboru dětské psychiatrie trvá minimálně 12 let, je až k neuvěření, že se s tímto vývojem stále nic nedělá. Tady nejde o byznys, politiku, ani kšefty. Hovoříme o ohrožení dětí, jejich práv, a práv rodin dětských pacientů.